Andy's diary - blog o všem, co mě baví a naplňuje
  • Na slovíčko
    • Kecy v kleci
    • O mně
    • Speciály
  • Recepty
    • Snídaně
    • Polévky
    • Hlavní chody
    • Saláty, zálivky
    • Pomazánky
    • Pečivo
    • Slané chuťovky
    • Dezerty, cukroví
    • Bez lepku
  • Zdravý životní styl
    • Hubnutí
    • Fotojídelníček
    • Cvičení
    • Oblíbené potraviny
    • Recenze potravin
  • Knihy
    • Recenze
    • Knižní přírůstky
    • Novinky
  • Domov ♥
    • Žiju si
    • Zahradničím
    • Vyrábím
    • Kosmetika
  • Kultura, cestování
    • Andy na tripu
    • Kde se najíst
    • Kde se ubytovat
    • Filmové recenze
    • Doporučuji
    • Moje tvorba
  • Mateřství ♥
    • Těhotenský deník
    • Jsem máma
  • http://andysdiarycz.blogspot.com/search/label/T%C4%9Bhotensk%C3%BD%20den%C3%ADk

Opět vás zdravím! 😘

A co to bude? 👶 Ano, to je teď nejčastější dotaz, který ze svého okolí slýchám. Bude to holčička? 👧 Bude to chlapeček? 👦

Když to tak člověk vezme, vlastně asi podvědomě touží po tom či onom. Já jsem toužila po tom, aby děťátko bylo zdravé, ať už je to holčička nebo chlapeček. 🍀 ✊ Jednou bych chtěla mít alespoň dvě děti. Proto by bylo fajn, kdybychom měli s Liborem páreček, holčičku i chlapečka. 🤗 Proč? Protože to je prostě hezké. Ale i kdyby se to nepovedlo a my měli dvě holčičky nebo dva chlapečky, vlastně by mi to asi bylo fuk...

Osobně si myslím, že dítě je dar. ♥️ 🤰 Možná se mnou teď cloumají hormony, ale je neuvěřitelné, jaký malý zázrak dokáže vyrůst uvnitř jiné lidské bytosti. Vždycky jsem si představovala, jaké to bude, až budu těhotná. Řeknu vám, ten nával emocí, to je teda něco! 💕 Neustále se mi chce brečet, pak zase smát... Je to jako na houpačce. Ale je to boží! 🤗

Jestli to bude holčička nebo chlapeček, je vám v tu chvíli opravdu jedno. 😍 A co tedy čekáme? BUDE TO HOLČIČKA! 😘 

0
Share

Zdravím vás! :)

Dneska bych vám chtěla napsat něco o tzv. AMNIOCENTÉZE. Ale všechno pěkně postupně.

V prosinci 2019 (těsně před Vánoci) jsem byla na prvním screeningu. Jelikož výsledky nebyly hned, po Vánocích (6. ledna) mi do práce volal gynekolog, že mi první screening vyšel z krve pozitivně. Co to znamená?

Z krve se dělají různé testy na vývojové vady plodu a ty se zasílají na gynekologii. Do telefonu mi bylo řečeno, že mám pozitivní screening na Downův syndrom (1:290). Krve by se ve mně nedořezal. Takový pocit nikomu nepřeju. Gynekolog mi řekl, že se mám objednat na genetiku na odběr plodové vody - čili amniocentézu. Vzpomněla jsem si na Bridget Jonesovou, když čekala dítě a amniocentéza jí byla také doporučována. Hlavně jsem si tedy vybavila tu velkou jehlu. Byla jsem samozřejmě hrozně vyplašená a navíc doma sama... Libor ten den odjel pryč.

Na genetiku jsme jeli 21. ledna 2020 (takže až po 15 dnech stresu) do Plzně. Byla jsem strachy bez sebe. Na recepci byli všechny "sestry" milé. Posadili jsme se v čekárně, bylo tam hodně lidí, ale netroufala jsem si odhadovat, proč tam kdo byl... Ale nikdo nevypadal deprimovaně jako já. Asi po půl hodině zavolali naše jméno a my jsme šli na "pohovor" s genetičkou. Chtěla vědět všechny nemoci, příčiny úmrtí našich příbuzných apod. Moc sympatická nebyla a nebrala si servítky, což mě moc neuklidnilo. Vše si zapisovala do takového rodokmenu. Pak nám sdělila tři možné varianty - buď podstoupím odběr plodové vody, což hradí pojišťovna, nebo si zaplatíme cca 12 tisíc za vyšetření plodu z mojí krve, ale pokud by se zjistilo, že plod má nějakou vývojovou vadu, na základě tohoto vyšetření z krve nelze ukončit těhotenství. Stejně bych musela následně podstoupit ještě odběr plodové vody. Třetí variantou bylo pouhé sledování plodu pomocí ultrazvuku. Podepsala jsem souhlas k odběru plodové vody a opět jsme šli čekat do čekárny. Ta půlhodina byla snad nekonečná. Přišel si pro nás sympatický lékař a odvedl nás do ordinace. V ordinaci nám vše vysvětlil, udělal obrovský ultrazvuk, kdy nám říkal věty typu: "Vypadá to, že má obě nožičky i ručičky se všemi prsty. Srdíčko má všechny oddíly, které by mít mělo." Trošku mě uklidnil. Po ultrazvuku jsme čekali na sestru, která mu asistovala při odběru.

Samotný odběr nebyl tak hrozný, jak jsem si myslela. Laicky řečeno - píchnou vám jehlu do podbřišku, je trošku cítit tlak, ale nic hrozného. Pomocí jehly za stálého pozorování ultrazvuku odebere lékař asi 20 ml plodové vody. Pak se ujistí, že jste v pořádku a že vám není špatně, doporučí alespoň týden dodržovat klidový režim, nenosit žádné věci a můžete jít. Ještě asi 10 minut po zákroku jsme seděli v čekárně, protože jsem se bála, aby se mi neudělalo špatně.

První výsledky (podezření na Downův syndrom, Edwardsův syndrom a Pataaův syndrom) nám volali hned druhý den kolem 11:00. Naštěstí se žádný z těchto syndromů nepotvrdil. Kompletní výsledky pak přišly asi za 10 dní poštou. A víte co je fajn? Pokud chcete, rovnou vám sdělí i pohlaví, protože to všechno se z plodové vody dá zjistit. :) A co to bude? To se dozvíte v dalším článku! :)

Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že je vše v pořádku. ♥ Spadl mi kámen ze srdce a já jsem konečně tu novinu mohla oznámit i dětem ve škole. Ty už totiž něco začínaly tušit. :)

0
Share
Ahoj! :)

Vánoce? Ano, povím vám, jak probíhaly Vánoce 2019 u nás.

Jednou jsem našla na internetu (https://matulbaby.cz/), že vyrábějí stírací losy ku příležitosti oznámení očekávání potomka. :) Domluvili jsme se s Liborem, že když bude vše v pořádku, našim rodinám oznámíme o Vánocích, že čekáme miminko, právě prostřednictvím těchto losů. :)

Rozhodli jsme se, že ještě naposledy strávíme Vánoce každý zvlášť - já u našich a Libor u svého taťky. Společný "Štědrý den" jsme si udělali o den dříve a pak každý z nás odjel jinam. :)

Den před Štědrým dnem mi volal Libor. "Sedíš?!" řekl mi. "Ne, co se stalo?!" odpověděla jsem. "Tak si sedni a něčeho se drž!" "Fajn, už sedím! Povídej!" řekla jsem mu napjatě. "Hanina je taky těhotná!" vychrlil na mě. "To si děláš srandu?!" "Ne, teď mi to řekla a ukázala mi ultrazvuk. Musel jsem dělat úplně blbýho, že jsem to nikdy neviděl." "A kdy to čeká?" "No, taky někdy v červnu nebo na začátku července."

BUM! :D Tak to je teda masakr! Liborovi rodiče budou mít dvě vnoučata najednou!

S Liborem jsme se domluvili, že stírací losy předáme našim rodinám společně, takže se překvápko nekonalo přímo 24. 12., ale našim a mojí ségře jsme tu krásnou novinu oznámili o dva dny později. Všichni byli překvapení, nejvíc nadšená byla moje mamka. :) Další den jsme měli rodinnou sešlost, kde jsme o brzkém narození miminka informovali mého dědu s přítelkyní, tetu s přítelem, mojí sestřenici a bratrance s rodinami. :)

O den později jsme jeli k Liborově mamce do Kraslic. Naštěstí jsme se tam míjeli s Haninou a jejím přítelem Honzou, takže těm jsme to oznamovali společně. Zbýval už jen Liborův taťka. Chtěli jsme mu to říct na Silvestra, ale byl nemocný, tak jsme tam nakonec nejeli. Ten se to z naší nejbližší rodiny dozvěděl až jako poslední asi v polovině ledna.

Všichni se na miminka už moooc těší. ♥
0
Share

Zdravím vás! :)

Dneska vám povím, jak jsem oznámila Liborovi, že čekáme miminko.

Po ranním testu jsem tomu sama ještě nevěřila... Proto jsem se rozhodla, že po práci dojdu do lékárny a koupím si další těhotenské testy, abych se znovu ujistila, že jsem opravdu těhotná. 

V práci jsem byla jako na trní. Nejhorší je, že na sobě nemůžete dát nic znát, nemůžete to nikomu říct a pořád vám hlavou běhá ta věta: "Já asi budu máma!" Byl čtvrtek a těch pár hodin, které jsem měla v práci strávit, se neuvěřitelně vleklo...

Hurá! Konečně padla! Oblékla jsem se a vyrazila jsem směr lékárna. Koupila jsem si dvojbalení těhotenského testu, sedla na autobus a frčela ještě nakoupit do Billy. Cestou jsem se stavila v Pepcu, kde jsem si koupila delší nabíjecí kabel a taky dudlík. Řekla jsem si, že ho dám Liborovi jako dárek, když i další test bude pozitivní. No, jo, ale do čeho ho dám?! V Pepcu nemají krabičky, jen taštičky. Pak mě napadlo, že mám doma malou zelenou krabičku, ve které mám špendlíky a do níž bych ho mohla dát.

Vyrazila jsem k domovu. Doma jsem se přivítala s Liborem, potají si vzala jeden z testů a šla na toaletu. I druhý test vyšel pozitivně. Šla jsem tedy do pokoje, kde jsem našla krabičku se špendlíky. Vysypala jsem je do šuplíku a vyměnila je za dudlík. Vzala jsem nabíjecí kabel a zelenou krabičku a šla jsem do obýváku za Liborem. "Jééé, ty sis koupila ten nabíjecí kabel! Super!" řekl. "No, jasně. A tobě jsem taky něco koupila." odpověděla jsem a podávala mu krabičku. "Jééé, dárek?! Ten dárek jse pro mě? Ale je to nějaký lehký." Začalo otevírání krabičky, nastoupil nechápavý výraz. "Dudlík? Pro mě?" Chvilka ticha... "Nebo jsi... TĚHOTNÁ?! ... Ale vždyť jsi říkala, že jsi to dostala." vypadlo z něj. "No, to jsem si myslela taky... Ale jsem těhotná." vyndala jsem oba pozitivní testy a ukazovala jsem je Liborovi. Pak už to mělo rychlý spád... Slzy dojetí, objímání. A tak jsme spolu brečeli štěstím. ♥ Budeme tři! Budeme rodina!

--- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ---
0
Share
Zdravím vás! :)

Je to tu vážení! JSEM V TOM! Teda spíš - jsme v tom... společně! Já a Libor se v magickém roce 2020 staneme mámou a tátou! Ufff...

Jak to všechno začalo? 

Na začátku byl tak trošku Liborův vtípek... Kdykoliv totiž pereme oblečení, pračka po dokončení programu signalizuje pípáním, že je třeba prádlo vyndat a pověsit. Libor začal na pračku mluvit: "Neboj, miminko, maminka už jde." Tím mě pokaždé vyhání, abych šla prádlo pověsit. Jednou na začátku října 2019 už jsem to nevydržela a řekla mu: "Ale já bych chtěla jiné miminko." A on mi na to odpověděl: "No, počkej! To musíme probrat." A tak jsme to probrali a řekli si, že vlastně nic nebrání tomu, abychom se začali snažit o miminko.

Ovšem to, že se to podaří hned na první dobrou, netušil ani jeden z nás... :D Všude slýchám, jak se někdo snaží třeba půl roku, rok, dokonce i dva... Ovšem to bychom nebyli my dva, abychom neměli všechno a hned! Jenže... nejdřív to tak vůbec nevypadalo.

Měla přijít plánovaná menstruace. Ta se dostavila o den dřív, než jsem čekala. To jsem si tedy alespoň myslela. Ale druhý den se nedělo vůbec nic. Řekla jsem si, že je to divné, protože tohle se mi nikdy nestalo. Doma jsem měla jeden těhotenský test, a tak jsem se ve čtvrtek 24. 10. rozhodla, že si ho zkusím udělat. Dvě čárky se objevily okamžitě. Co vám budu povídat... Přišlo jásání? V nitru určitě, ale já jsem stála v koupelně, čuměla na sebe do zrcadla a nahlas si říkala: "Ty vole, Andreo, ty budeš máma!"


--- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ---






4
Share
Na 1 várku potřebujeme:

Na těsto:
  • 420 g hladké mouky
  • 140 g cukru moučka
  • 2 vanilkové cukry
  • 280 g másla
  • 4 žloutky
  • 2 lžičky citronové šťávy

Na slepení:
  • marmeláda dle chuti

Na vál prosejeme hladkou mouku a cukr moučka. Přisypeme dva vanilkové cukry. Máslo nastrouháme na hrubém struhadle a přidáme žloutky a citrónovou šťávu. Postupně vypracujeme hladké těsto, které dáme přes noc uležet do lednice.

Druhý den těsto vyndáme, necháme trošku povolit. Na pomoučněném vále vyválíme plát zhruba 2 - 3 mm silný a vykrajujeme požadované tvary. Pokládáme je na plech vystlaný pečícím papírem a pečeme v troubě vyhřáté na 180 stupňů Celsia dozlatova.

Po upečení necháme vychladnout, slepíme oblíbenou marmeládou a pocukrujeme moučkovým cukrem.

Dobrou chuť! :) 
0
Share
Na 1 krásnou vánočku potřebujeme:

Na těsto:
  • 500 g polohrubé mouky
  • trošku hladké mouky
  • 120 g cukru krystal
  • 110 g másla
  • 1 kostka droždí (42 g)
  • 1 vejce + 1 žloutek
  • 250 ml mléka
  • 1/4 lžičky soli
  • rozinky naložené v rumu
  • trošku strouhané citronové kůry

Navrch:
  • vejce na potření
  • mandle na posypání

Nejprve si připravíme kvásek - ve velkém hrnku ohřejeme v mikrovlnné troubě cca 150 ml mléka tak, aby bylo vlažné. Do mléka zamícháme 1 lžíci cukru a rozdrobíme celé droždí. Celý kvásek zaprášíme troškou hladké mouky a necháme vzejít. Mezitím si připravíme rozinky - do většího hrnku nasypeme rozinky, zalijeme troškou rumu a troškou horké vody a necháme odstát. Do mísy (případně do domácí pekárny) prosejeme 500 g polohrubé mouky. Přidáme cukr, sůl, nastrouhanou citronovou kůru, rozpuštěné máslo, vejce a žloutek. Rozinky přecedíme a přidáme k ostatním surovinám. Přilijeme vzešlý kvásek a zbylé mléko (mléko můžeme přidávat po částech, aby se nám těsto příliš nelepilo). Vše rukama (nebo v pekárně na program "Těsto") zpracujeme do vláčného těsta. Pokud je těsto příliš lepivé, přidáme trošku hladké mouky, pokud naopak příliš tuhé, přidáme kapku mléka.


Těsto v míse lehce zaprášíme hladkou moukou, přikryjeme utěrkou a necháme 1 - 3 hodiny kynout. Čím déle bude těsto kynout, tím lépe.

Po vykynutí umotáme vánočku z 8 pramenů. Já jsem pletla vánočku podle tohoto videa z Youtube.




Po umotání necháme vánočku ještě asi 20 minut kynout na plechu vystlaném pečicím papírem. Po 20 minutách vánočku potřeme rozšlehaným vejcem a posypeme kousky mandlí. Prvních cca 15 minut pečeme v troubě vyhřáté na 160° C, poté snížíme na 100° C a pečeme ještě cca 30 minut dozlatova. 


Dobrou chuť a bez závislosti (což moc nejde)! :) 
0
Share
Název: Mengeleho děvče

Originální název: 
Mengeleho děvče

Autor: Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová

Žánr: historický román

Rok vydání: 2017

Nakladatelství: Ikar

Počet stran: 376

ANOTACE: „Každý večer, když myslím na své milované, kteří už nežijí, se ptám sama sebe: Jak jsi to mohla přežít? Sama nevím. Bylo to opravdu jen o štěstí a o náhodě." To jsou slova Violy Stern Fischerové, ženy, která přežila Mengeleho pokusy, čtyři koncentrační tábory a nakonec nacistům utekla.

Ta hrozná doba dala vzniknout mnoha příběhům. Příběhům o odvaze, statečnosti, laskavosti, a obětování se, ale i o nenávisti, podlosti a hrůzném ponižování jiných lidských bytostí. Příběh Violy Stern Fischerové je však výjimečný i mezi nimi všemi.

Nejen že přežila peklo táborů smrti a našla v sobě sílu na riskantní útěk - ona dokázala i víc. To díky ní chytili brutální dozorkyni z Birkenau. Po válce se náhodou setkala se svou velkou láskou. S mužem, o kterém roky nevěděla, zda ještě žije. Ale nakonec se vdala za jiného. Za rytíře. Za skutečného novodobého rytíře, který získal toto vyznamenání od francouzského prezidenta za statečnost v boji po boku Spojenců.

Viola Stern Fischerová po letech svěřila své vzpomínky reportérce Veronice Homolové Tóthové. Tato kniha zaznamenává její osud i osudy dalších lidí, kteří by nikdy neměli být zapomenutí.

OBÁLKA KNIHY: Na obálce knihy se nachází fotografie malé Violy a její kartotéční lístek z Ravensbrücku. Právě obálkou mě kniha zaujala. Obálka napovídá, že nepůjde o žádný klasický příběh.


O ČEM KNIHA JE: Viola je mladá dívka, která má celý život před sebou. Alespoň to si myslí do té doby, než přijde válka. Žije s rodiči a dvěma staršími bratry v Lučenci. Má také svého domácího mazlíčka, pejska Bundžiho. A v neposlední řadě prožívá svou první velkou lásku. Ale pak přijde to, co nikdo nečekal... Židé začínají být utlačováni. Viola se postupně dostává se svou rodinou do ghetta. Tam žijí pouze v jedné místnosti a soužití s ostatními není vůbec jednoduché. Následně její bratři odcházejí na nucené práce a později se i ostatní z rodiny dostávají do transportu do Osvětimi.
Po příchodu do Osvětimi je oddělena od svých rodičů, to ještě netušila, že její rodiče byli ihned posláni do plynu a zemřeli. V Osvětimi se seznamuje s Annou, která nebyla v táboře žádným nováčkem a do všeho Violu zasvětila. Violu si pro své pokusy vybral dokonce sám Mengele, který na mladých dívkách prováděl gynekologické pokusy. V knize je také popisováno, jak prováděl pokusy na dvojčatech. Jednomu dvojčeti ubližoval a sledoval reakce toho druhého. Dvojčata k sobě také přišil, jedno z dvojčat však zemřelo a druhé zemřelo poté, co chytilo sepsi. To je jen část toho, co se v Osvětimi za zdmi pokusné laboratoře odehrávalo.
Viole se podařilo vyváznout z Osvětimi živé a dostala se do dalších tří koncentračních táborů. Nakonec se jí podařilo přežít i pochod smrti a utéct. Ještě jednou se setkala se svou první velkou láskou a dokonce se jí podařilo chytit jednu z dozorkyň z Osvětimi.

Dívala jsem se na maminku, jak stojí v té druhé skupině, kde jsem ještě před chvílí byla s ní. Když dokončili selekci, na levé straně bylo několik desítek lidí. Muži, staří, rodiny s dětmi. Selekce skončila. Mengele odešel.


MŮJ NÁZOR: Dlouhou dobu jsem si chtěla přečíst další knihu z válečného období. Všichni mi říkali, že kniha je drsná, ale krásná. Nezbývá mi než souhlasit. Knihu jsem přečetla skoro jedním dechem. Píšu "skoro", protože jsem si občas, hlavně v pasážích, kdy byly popisovány Mengeleho pokusy, musela prostě dát pauzu. To, co je lidská bytost schopna udělat jiným lidem, je naprosto zdrcující a odporné. Nechápu, jak někdo mohl být tak krutý. Takové příběhy zní až neuvěřitelně, i když člověk ví, že se to bohužel dělo. Proto mi nezbývá nic jiného než k lidem, kteří tyto útrapy přežili vzhlížet s respektem a pokorou. Obdivuji všechny, kteří se i přes to všechno dožili vysokého věku a třeba, jako právě paní Viola, měli i děti. Je to zázrak. Tento příběh byl dojemný, úžasný. Nejednou jsem u něj uronila pár slz. Určitě ho doporučuji naprosto všem, kterým není tato tematika lhostejná. Za mě jedna z TOP knih.

HODNOCENÍ: 100 %




0
Share
Název: Diagnóza: učitelka

Originální název: Diagnóza: učitelka


Autor: Gabriela Falcová

Žánr: humorný příběh

Rok vydání: 2017

Nakladatelství: Triton

Počet stran: 144

ANOTACE: Vrátit se ve čtyřiceti letech do školy s partou kamarádek je námět na knížku. Zejména pokud se jedná o učitelky. Hnány vidinou červeného diplomu hrdinně absolvují všechny povinné předměty a při hodinách sportovní a hudební výchovy podávají výkony za hranicí vlastních možností.

S nadsázkou vylíčené příběhy z každodenního života vás pobaví, ale i přesvědčí o tom, že v životě je nejdůležitější mít skvělé přátele a rodinu, na kterou se můžeme spolehnout. Hlavně však po přečtení knihy definitivně pochopíte, že povolání učitelky je skutečně diagnózou.


OBÁLKA KNIHY: Obálka knihy je obyčejná, ale funkční. Je na ní fotografie brýlaté ženy s otazníkem na čele, logo nakladatelství, název a jméno autorky. Svůj účel to jako celek plní. Desky jsou vyvedeny v měkké vazbě.


O ČEM KNIHA JE: Autorka Gabriela Falcová se jako dlouholetá učitelka musela chtě nechtě vrátit po x letech zpět do školní lavice - po novele zákona si musela doplnit vysokoškolské vzdělání. Spolu se svými kamarádkami tedy opět zažila útrapy učení, tentokrát ale s rodinou na krku. Příběh začíná talentovými zkouškami na Západočeskou univerzitu v Plzni. Hlavní hrdinky knížky (autorka a její kamarádky) zjišťují, že studium VŠ nebude jednoduché. Část knihy se zaměřuje na přípravu zvládnutí předmětů tělocvik a hudební výchova. Část kniha také na osobní život autorky a různé příhody s přáteli. Kniha je psána humornou formou, autorka popisuje různé trapasy (nejen své, ale i svých kamarádek). Nakonec se však dočkají a diplom si ze své promoce odnášejí.

Podívala jsem se hrdě na manžela a zvolala: „Proxemika, gestika, haptika." On se nejdříve lekl, pak ovšem duchapřítomně a rychle zareagoval. Ukázal na mne svou dlouhou rukou a křikl: „Dexempošumpofleks!"


MŮJ NÁZOR: Knihu jsem si přečetla na základě doporučení svých kolegyní z práce, které byly z knihy naprosto odvařené. Říkaly mi, že se u knihy často smály i nahlas. Na knihu jsem se vážně těšila, protože mám ráda humorné příběhy a navíc byla z prostředí univerzity (a vlastně i fakulty), na níž jsem studovala. Když jsem však knihu začala číst, přišlo lehké zklamání. Nějak jsem si říkala, že vlastně nevím, co na knize přišlo ostatním tak vtipného. Ano, občas tam byly pasáže, u kterých jsem se pousmála, ale že bych se popadala smíchy za břicho? To opravdu ne... Ovšem pokud jste nenáročnými čtenáři a chcete nějakou relaxační oddychovku... Proč ne?

Známku jsme nakonec dostali, ale zásadová pedagožka utrpěla obrovskou psychickou újmu. Upřímně se nám jí zželelo, a proto jsme se domluvili, že koupíme velkou kytici jako omluvu. Za čtrnáct dnů jsme přicházely s děvčaty a s nádhernými květinami k fakultě. Všechny čtyři jsme zůstaly stát, jako by do nás uhodil blesk, neboť  na budově visela černá vlajka. Napadlo nás všechny totéž: paní docentka dostala po naší zkoušce infarkt myokardu a nepřežila. Velmi jsme si oddychly, že tomu tak nakonec nebylo.

HODNOCENÍ: 60 %


Srovname.cz vám poradí, kde nakoupíte knihu Diagnóza: učitelka nejlevněji.

1
Share
Novější příspěvky Starší příspěvky Domovská stránka

Kdo jsem?

• Andy • 32 let • maminka Julie • učitelka ZŠ •

Milovnice rodiny, jídla, vaření, pečení, knih, hudby, tvůrčího psaní, kresby, K2hikingu, rotopedu, běhu. ♥

Pro více info klikni na fotografii.


Kontakt

Máte zájem o spolupráci? Kontaktujte mě na e-mail: andreatomanova@centrum.cz

♥ sleduj mě

Právě čtu

Instagram

Nejčastěji čtete

  • Medovníkové kuličky
  • Zapečené gnocchi s kuřecím masem, špenátem a sýrem
  • Z trouby - Karbanátky s ovesnými vločkami a parmazánem
  • Kreslím dětem do památníčků
  • Vypečená banánovo-kokosová bábovka
  • Božská vánočka nejen na Vánoce ♥
  • Vypečená tvarohová bábovka
  • Hubnutí #1: "JOJO" hubnutí, správná cesta, progress září/únor
  • Čočková polévka bez cibule
  • Banánovo-pohankové lívance

Kolik vás tu bylo?

TOPlist

♥ Sledující ♥

Spolupracuji







Archiv blogu

  • 2021 (1)
    • dubna (1)
  • 2020 (7)
    • prosince (1)
    • dubna (1)
    • března (3)
    • února (1)
    • ledna (1)
  • 2019 (5)
    • prosince (3)
    • srpna (1)
    • ledna (1)
  • 2018 (24)
    • listopadu (1)
    • září (1)
    • července (4)
    • června (1)
    • května (2)
    • března (7)
    • února (3)
    • ledna (5)
  • 2017 (95)
    • prosince (4)
    • listopadu (5)
    • října (7)
    • září (1)
    • srpna (2)
    • července (3)
    • června (5)
    • května (3)
    • dubna (6)
    • března (18)
    • února (12)
    • ledna (29)
  • 2016 (43)
    • prosince (24)
    • listopadu (6)
    • října (13)

Přelož tento blog.

Sleduj mě na Blogerky.cz

Sleduj mě na Blogerky.cz

Sleduj mě na Bloglovin

Sleduj mě na Bloglovin

Načítání
Copyright © 2015 Andy's diary - blog o všem, co mě baví a naplňuje

Created By ThemeXpose